Další bořitel presidenta Beneše po Janu Urbanovi

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L.Svobody Brno

Jak je všeobecně rozšířeno ve státě českém od sametu, vylíhli se masově bořitelé odkazu i osoby jednoho z otců zakladatelů a obránců ČSR - presidenta Budovatele, ze zákona zasloužilého o stát, jako TGM - dr. Edvarda Beneše. Hon a pomluvy presidenta Beneše se v popřevratovém Česku staly doslova jakýmsi  společenským sportem elit, vzývajících staré Rakousy stejně, jako protektorát Böhmen und Mähren. Všichni Benešovi pomlouvači se sjednotili ve svatém šiku a našli pro své elaboráty také další médium - Forum 24.

Tak například po Janu Urbanovi vystoupil se svým příspěvkem Petr Javůrek "Jak chtěl president Beneš zatočit s československými Maďary". Podívejme se na jeho článek blíže.

Pan Javůrek například tvrdí, že president Beneš se vyrovnal s odsunem Maďarů pouhými dvěma dekrety. Buďto pan Javůrek nezná dekrety presidenta a Národního shromáždění, a nebo je zatajuje. 

Za první, dekrety týkající se konfiskací, ztráty občanství a případných trestů, nebyly pouze dva, 12 a 108, jak se autor domnívá. Byly to tyto dekrety - č. 5, č. 12, č.16, č.33 - ústavní dekret, podle kterého soudy dodnes soudí - a č.108 a č.108. Ted celkem šest velmi významných dekretů.

Je nutno předestřít k Maďarsku toto: ČSR legitimně nebyla ve válečném stavu pouze s III. říší, ale i s Maďarskem. "Prohlášení válečného stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británii, Svazem sovětských socialistických republik nebo Spojenými státy Americkými, a že válečný stav mezi Československou republikou na jedné a Německem a Maďarskem na druhé straně trvá od chvíle, kdy se vlády těchto států dopustily násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky" vyhlásil president Beneš 16.prosince 1941 se zpětnou platností k roku 1938 za první mobilisace.

Aby bylo panu Javůrkovi jasno, ČSR se tímto stala spojencem Velké Británie, USA a SSSR a Němci a Uhři jejími legitimními nepřáteli - tedy ne nějako náhodou dějin se ČSR dostala na stranu vítězů a Uhři na stranu poražených. Ale toto pan člen spolku "Enfant Terrible Tchéquie" (cituji výraz dle Fora 24 - dle slovníku francouzsky Tchéque" - tisková chyba Fora 24?) patrně nezná nebo nechce znát.

K dekretům pak toto: Není pravdou, jak se domnívá pan Javůrek, že diskriminovaly Němce jako Maďary jen pro" přihlášení se k němectví či maďarství roku 1930 při sčítání lidu. Pravdou o dekretech je to, že to byla podmínka nutná, ale nedostačující. Důvodem nebylo jen toto přihlášení, ale především přihlášení k se k německému občanství nebo maďarskému občanství v době ohrožení státu! Tj. v době let 1938-1939 a pozdější. Němci se přihlásili nejen k národnosti německé, ale k nacistické říši a k norimberským rasovým zákonům listinou zvanou Fragebogen - a to zakládalo zradu státu I.ČSR , jak to naznal i Ústavní soud. Maďaři příslušeli ke státu, který rozvrátil hranice ČSR a uloupil Slovákům jim podstatnou část jižního Slovenska. Od Bratislavy až po Košice, kam všude vjel okupant regent baron Horthy-Nagybánya na svém bělouši...Neboť, jak praví renomovaný právník Masarykovy university prof. Schelle, v té době se takové státy chovaly jako "agresor, který rozvrátil a zničil republikánsko demokratickou formu státu ČSR"! Bláboly o diskriminaci dekrety jen pro "občany německého a maďarského jazyka" nepatří ani do objektivní historie ani do objektivního mezinárodního práva. To ovšem pan Javůrek nechce vědět.

Dále - autor tvrdí, že prý v době, kdy Slovenská národní rada vyhlásila nařízení o konfiskací, které bylo samostatné na právu  poválečné ČSR, šlo vlastně o "dvojstátí". To je nesmysl ze státoprávního hlediska, protože platila jednotná ústava společného státu z roku 1920 - právní stav II. republiky, Slovenského štátu a Protektorátu zneplatnilo obnovení ČSR! - a ta měla vyšší právní sílu, než nařízení SNR.

Další nesmysly uvádí autor o odsunu Maďarů - 90 tisíc ze Slovenska a naopak přichozích z Maďarska 60 tisíc nepředstavovalo žádnou diskriminaci, neboť odsunutí byli posuzováni a vyšetřováni třemi typy komisí podle oněch  citovaných šesti dekretů.

Další nehoráznou lež praví autor o Trumanově vyjádření, že prý "v Postupimi byli spojenci postaveni před hotovou věc a nemohli nic dělat". Opak je pravdou. Iniciátory odsunu nebyla londýnská vláda, nýbrž státníci Velké Británie! A to za dodatečného souhlasu tehdy ještě žijícího presidenta Roosevelta! Autorem myšlenky odsunu německých menšin z Československa, Polska, Rumunska a Jugoslavie byl nechvalný Neville Chamberlain, premiér, jenž se údajně cítil poškozen zradou Hitlera 15tým březnem 1939, kdy Hitler okupací zbytkové ČSR roztrhal na cáry vlastní Mnichovský pakt! Chamberlain toto do své smrti neunesl. Po jeho smrti myšlenku odsunu rozpracovala administrativa odboru zahraničí Střed britského království pod vedením W.S. Churchilla a  a ministra zahraničí Anthony Edena, kteří tento koncept přednesli na Postupimské konferenci! Jest si přečísti knihu Martina D. Browna "Jak se jedná s demokraty. Britské ministerstvo zahraničí a československá emigrace ve Velké Británii 1939-1945" ( Beta-Dobrovský, Ševčík, Praha-Plzeň 2006).

Vzorem pro odsun byl odsun po I. válce mezi Řeky a Turky.

Tedy president Truman se vyjadřoval k Postupimi až po úmrtí presidenta Roosevelta, který odsun rovněž schvaloval. Traduje se, že dokonce W. S. Churchill k odsunu pravil "Němci si vezmou pár nejnutnějších věcí a půjdou. Nyní se na osvobozených územích bude několik měsíců řádit a já to schvaluji. A potom to zarazíme."

Nevím, proč toto musíme dokola našim obhájcům čs. Němců a Maďarů neustále opakovat. Je to házení pravdy na zeď neochoty pravdu slyšet - typická vlastnost landsmanů, politiků poražených států, a páté kolony obhájců sudetů a Maďarů u nás i na Slovensku. Například i europolitička madam Merkelová tvrdí ve vztahu k odsunu naprosté nehoráznosti. Tak proč by to netvrdil i pan autor?

Další urážky pan autor uděluje nástupníkům Edvarda Beneše - presidentům Gottwaldovi a Zápotockému.

Prý až zákonem 34 z roku 1953 navrátili občanství "statisícům  německých občanů". Jakým statisícům? Podle dekretů se mohli zpět navrátit němečtí občané, kteří prokázali loajalitu k I.ČSR a trpěli pod nacistickým terorem. Bylo jich úhrnem asi 220 tisíc, kteří toto právo nabyli. A z nich se řada opět stejně vrátila do Německa...

Pana autora nebudu dále rozebírat. Již z předchozího nástinu vyplývá způsob práce a dehonestací presidenta Beneše i jeho nástupníků. Takovým způsobem si pan autor nevyslouží žádné uznání objektivních historických ani právnických kruhů. Snad jen určitý čas může ohlupovat širší veřejnost, která dávno zapomněla na reálie doby osvobození  - a zapomněla i na realitu Slovenského štátu, který posílal své divize ke Stalingradu, kde dostali jako jiní federáti pořádně napráskáno. Nebýt Slovenského národního povstání, kdy se slovenský lid vzepjal k fantastickému vojenskému výkonu, jež je provždy nutno mít v úctě a vážnosti, by kolona zrádců Tisa, Tuky, Macha, Durčanského a spol. s hlinkovci, skončila na poražené straně s celým "štátem",a chudáci bratři Slováci by museli platit reparace, jako jiní poražení. To taky pan autor vytěsnil?

Nakonec pan autor připojil další blábol, že ČSR a nástupnické státy nikdy neuzavřely s Německem mírovou smlouvu. Proč taky? Dodnes nám nástupník spolková republika Německa nezaplatil válečné reparace! Tak jakápak mírová smlouva... 

Takzvaná česko-německá deklarace je pouhý politický nezávazný akt havlopolitiky, který měl ve své době nasměrovat Česko k zapomnění na povinnosti Německa vůči za války okupované ČSR. Odvolávat se na ni je systematickým ohlupováním občanstva. Pro nás je závazná Pařížská reparační dohoda, kterou nám Němci stále dluží obrovské peníze. Tak jako bratřím Polákům, nebo stejně poškozeným Řekům. To je celé.

Na margo české historické akademické  obce - klasik Werich by řekl "dva ústavy plný historiků" -  zatím zaznamenávám  až na výjimky mlčení k excesům bořitelů odkazu presidenta Beneše.  To máme pořád psát o pravé historii jen my, pensionovaní badatelé? Najdou se?